Žiju tam, kde jsem se narodila a kde chci zemřít. Lužické hory, České Švýcarsko a Trojzemí jsou mým domovem. Každý den děkuji za to, že můžu nadechovat syrovost kraje, jehož historie je slavná i neslavná, krajina krásná i ledabyle zanedbaná, vztahy hluboké i divoké svou vykořeněností. Asi i proto jsem ráda sama i s lidmi, o děti pečuji usilovně nebo to flákám, moje zahrada je na krátko střižená a místy nebo časem zaplevelená. Podle toho, jak to přijde, nic výjimečného ode mě nečekejte. Jsem jedna z vás. Snad jen rozsah, kterým umím sebe a svůj život brát, vykazuje určitou rozmanitost, rozsah, který mi dovoluje naciťovat se i na ostatní různě, vnímat lidskou podstatu z možných úhlů a chápat lidské možnosti i potřeby druhých pozorněji. Smrtí jsem fascinovaná, vnímám jí jako přechod do stavu nebo prostoru, který si neumíme uvědomovat ani pamatovat. Věřím, že čas po smrti je také konečný a že je součástí spirály, po které se existence světa nekonečně vine. To je moje cesta k lehkosti vnímání smrti a umírání. Někde uvnitř se vracím k tradici pohřbívání, snad díky tomu, že mi tatínek od dětství vštěpoval, že lidská kultura se pozná podle toho, jak pohřbívá své zemřelé. Rituál loučení s člověkem těsně před smrtí o po smrti mám za důležitou součást truchlení a chápání lidské podstavy. Věřím, že díky hluboce prožité pohřební ceremonii, která je harmonická i když bolavá, dokážeme i do této součásti lidského bytí dostat lehkost. Stačí, když si dáme záležet a nebudeme spěchat.